9

Je pokroková republika naše

a záhy odřekla se satanáše.

A aby byl náš pokrok na beton,

my uřízli jsme šlechtě její fon.

Ač páni s modrou krví pikle kuli,

my blahovolně tuto partikuli

– byl svět nad takou tolerancí paf –

jsme povolili v slově fonograf.

Co horlivě po pánech od fon pátrá,

přehlédla policie foniatra.

Jak ptakopysk to vzácný exemplář,

byť gothajský ho neznal kalendář.

Od Šumavy až po výšiny Tater

má foniatra jenom Alma mater.

Jsouť Češi známá raça prohnaná:

získali ho: docenta Seemanna.

Ten tichý muž s velkými okuláry

zná provozovat divná kouzla, čáry:

kdo v operačním sále nechal hlas,

on naučí ho znovu mluvit zas.

Tak Pámbu ve své na Hanoucha zlosti

přehlédl hloubku lidské mazanosti;

on němotou ho těžce ztrestat chtěl,

nevzpomněl firmy Seemann-Přecechtěl.

Svou vědou silen tento duumvirát

i Pámbíčku má troufalost se vzpírat:

třebaže božstvo jinak velelo,

jim Hanoucha se přece zželelo.

„Konečně, vždyť ten chlap tak špatný není,“

tak řekli si, „a jeho provinění,

toť pouhé náboženské blouznění,

po lekci té se jistě promění.

Baryton ovšem těžko z líhu lovit.

Snad nebude se Pámbu příliš zlobit,

když starý už mu nevrátíme hlas,

dáme mu oesofagiální bas.“

Po dvacet let ač býval profesorem

a Abrahama uviděl už skorem,

ač vlásku takřka nemá na lebi,

pan rada teď se učí ba be bi.

Ač od Bretagně slunné do Provence

na kathedrách všech zkoušel svoje chance,

co jich jen chová sladká Francie,

teď zkouší říkat hlásky a i e.