929 – 1929.

Dva byli bratři, oba v květu mládí

a jako sosny stejně ztepilí,

svou vlast snad oba měli stejně rádi –

a přece, jak by byli nepili

kdys z téhož prsu, jak by neproudila

táž krev jim v žilách, rozdílná tak byla

jich povaha: z nich starší, Václav, v míru

chtěl s celým světem žít, však Boleslav,

jenž za vzor vzal si matku Drahomíru,

byl jednou z oněch bujných, horkých hlav,

jež neustoupí, i když nejsou v právu.

Co Václav ctil a před čím vždy se kořil,

to pro posměch jen bylo Boleslavu;

co starší stavěl, mladší bratr bořil.

Tak rostl zvolna mezi bratry hněv,

jejž neklidná a vášnivá jich máti

včas dovedla vždy něčím rozdmýchati.

Tu tichý beránek, – tam silný lev,

jenž uvítal rád příležitost každou,

by slabšímu svůj ostrý zjevil spár.

Vždy výše šlehal boje toho žár,

až zakončen byl – hnusnou bratrovraždou.

A spor těch bratrů věrným obrazem

jest odvěkého zápasu, jímž stůně

ta naše krásná, drahá rodná zem,

jenž rakovinou v národa jest lůně.

Tak jako kdyby nebylo až dosti

zla, které tropí sousedé nám „milí“,

jež vlídně, laskavě vlast naše hostí, –

my nejlepší své utrácíme síly

v tom prokletém a zhoubném starém boji,

v němž se zbraní brat proti bratru stojí,

a nikde, kdo by „Stůjte!“ zavolal.

Boj nerušeně, klidně zuří dál...

Již desátého konec století,

co v Boleslavi u chrámových dveří

v ten okamžik, kdy mladý den se šeří,

ba příliš smutně muži prokletí

se proslavili ohavným svým činem,

jenž po stoletích ještě hrůzu budí,

svůj ztopivše meč v toho vřelé hrudi,

jenž vlasti své byl nejvěrnějším synem.

Lid český svého světce – mučedníka,

jejž na patrona povýšil své země

a jehož sláva rychle všude vniká,

vždy vážil si a před ním skláněl témě;

tím živěji dnes vzpomíná si naň,

kdy proti bratru brat zas tasí zbraň.

Tou zbraní slova jen, však někdy raní,

jak břitká ocel nedovede ani.

Ba, po česku by nebylo to snad,

by celý národ svorně cítil jednou;

nám potřebí přec o to jest se rvát,

zda u sousedů našich nepoblednou

k nám sympathie, národního reka

když všichni uctíme jak jeden muž;

to hanbou snad by pro nás bylo, – nuž,

bijme se, vždyť cizina to čeká!

Ať kamkoli se ten či onen hlásí,

v své prosté jizbě básník bělovlasý,

ač ví, že za to leckde sklidí smích,

dál v myšlenkách se bude modlit svých:

„Ty, českým Abelem jenž můžeš slouti,

nám, kníže svatý, nedej zahynouti!“