95. Zdrávas kněžno, do té naší země,

Zdrávas kněžno, do té naší země,

Vítej jasné světlo severné,

Vítej luno v záři stříberné,

Jenž nám k slasti vyskytla se jemně!

Milovalas tehdá naše plémě,

Když vrah lál mu v řeči rozverné,

A syn vlastní v zášti bezvěrné

Uvaloval na ně potup břémě.

I kněz zhrdal jeho jazykem

Za zlým chodě světa za zvykem!

Tys tu stála nevýslovně výše.

Učila’s se řeči lidu tíše,

Žádných závad nevážilas draze,

Abys lidu mohla činiť blaze.