96. Když já kněžno, zpomenu si na Tě,

Když já kněžno, zpomenu si na Tě,

Stíhají mne jak roj tumanů

Osudové kněží krajanů,

A strach padá na mne vrchovatě.

V šarlatě se’s zrodila a zlatě,

Nekladla’s však sobě za hanu

Do nejnižších chodiť do stanů

A lid v chatě dařiť přebohatě.

Ciz ten národ Vásovně byl Tobě,

K malé vzalas u něho byt době,

Předc ho’s v jeho milovala řeči.

Zdaž teď kněz se spásou ubezpečí,

Jenž jsa volán lidu na potěchu

Jazyk jeho béře ku posměchu?