97. Dlouho byl jsem v pochybnosti,

Dlouho byl jsem v pochybnosti,

Mám-li v útrobě podivný cit,

Jenž mi dnem i nocí ruší klid,

Dříve než se v srdci mi uhostí,

A mne všeho míru zcela sprostí,

Vůli pevnou mohu utlačit?

Hlava jala se mi poradit,

Bych se zbavil srdečných těžkostí;

Srdce ubohé však s rozhodnutím

Den ode dne bolně váhalo,

A když je, dohnán rozumem, nutím,

Tu se Ona mému oku zjeví.

A již, oč se dříve jednalo,

Ani rozum, ani srdce neví.