98. Všecky ty, jenž co jest krása znají,

Všecky ty, jenž co jest krása znají,

Hne pleť této tváře vznešené,

Na jejichž se lícech červené

V čistém sněhu růže rozplývají;

V prostředku dvě jasné světla hrají,

Slunce, měsíc, v očích vtělené,

Kterých oheň z vonných studené

Zefyrečky ústek provívají:

Jestliže by viděti kdo z lidí

Nebesa si žádal zmenšená,

Tu je cele v této tváři vidí;

Chtělli by pak znáti, coby byla

Tvář zas tato více rozstřená,

Nebesa by z ní se rozšířila.