A BOLEST PŘIŠLA...

Ah slyšíte to? – ťuk, ťuk, ťuk – už klepá zas, –

a já, jenž čekáním se dlouhým tolik třás’,

teď bojácně na bílé dvéře zírám.

Zas ticho mrtvé je – a znova ťuky, ťuk

a dvéře proraziv příšerný onen zvuk

jak ostrý hrot se do mé duše vrývá.

Proč váhám nemužně? proč nejdu uvítat

tu, o níž řek’ jsem kdys, že mám ji tolik rád,

k návštěvě jejíž vše mám přichystáno?

Proč s pietou své lože odestýlal jsem,

proč růže natrhal a jimi postlal zem,

proč lampu rudým stinítkem jsem přikryl?

Oh – proč to vše jen, proč? – A ona klepá zas; –

zardousiv váhání, – ať konec jest už v ráz, –

jdu ke dveřím spit vůní zvadlých růží.

Již dvéře rozrážím s prudkostí dokořán...

Je tichá venku noc a vonný, čerstvý van

lká píseň sladkou sílícího klidu!

Však sametovou ruku cítím na šíji,

polibky měkkých rtů mne znáhla opíjí...

a v náručí s Ní prudce skočím k loži...

Diskretně lampa tlumí záři zraků svých –

a v ticho strnulé sbor růží uvadlých

tak jemně dýchá smutné „Miserere“.