A bude zima.

Tou cestou k nádraží kde svadlé listí leží,

a jež teď na podzim je blátivá a šerá,

kde v stromů korunách pták ozve se už stěží,

my naposled šli včera.

Tak šli jsme spolu zas, jak chodili jsme denně,

a mlha dýchala svou divnou vůni všude,

my poznali jsme už, co přišlo netušeně:

jak smutno nám teď bude.

Jen touhu v duších svých, jež zůstala nám z všeho

jak vůně ve květech, jež v albech svadly kdysi,

z těch chvílí předrahých a štěstí velikého

my v život odnesli si.

A až zas po čase v kout onen zajdeme si,

jenž bude zavát už a zcela osiřelý,

my vzpomeneme jen, že tady oba kdysi

jsme trochu štěstí měli.