A BYL TO PODZIM...

Den zářný byl, však slunce bez žáru

ve skvoucím lesku lehlo na zemi,

to bylo jako lásky vzpomínky,

ne láska sama s mládí vášněmi.

A byl to podzim, podzim pozdních růží.

Ten lesk byl úsměv, tichý, bolestný,

jejž chorý zvábí svoje na líce,

a někoho chce ještě oklamat

a v úsměvu tom trpí nejvíce.

A byl to podzim, podzim pozdních růží.

Táh’ vítr chladný stromu korunou,

a listím táhlo tiché šeptání,

jak slabý povzdech, slova poslední,

když ke rtům bledým se kdos uklání.

A byl to podzim, podzim pozdních růží.

A pavučiny vzduchem letěly,

jak čísi dlaň by v síť je křížila,

a blýskala se v dáli okna dvě,

jak v očích by to slza svítila.

A byl to podzim, podzim pozdních růží.