A BYLA TO MELODIE SCHUMANNOVA

A tma až padne v bílá lada,

zvuk půjdu slouchat piana –

má krásná v podvečer tak ráda

vždy hrá a zpívá Schumanna!

Co bude osudem as těchto řádků?

Zda uvidí Vás, zda se zamyslíte

nad roky dalekými, jarem žití,

zda vynoří se z paměti Vám hlava

studenta hocha, jenž své prvé verše

psal k slávě Vašich plavých dlouhých copů

a modrých jako nebe v září očí?

A proč Vám psát chci? Přišla ke mně ondy

studentka drobná s rancem knížek mojich,

bych podepsal je. To je dnes už modou

a patří přímo k básnickému métier.

Tož podpisuji. Při tom vyptávám se.

Je terciánkou, říkají jí Vaska

a takto křtěna byla Věnceslava

a vyřídit má pozdrav od babičky,

jež znala mě co hocha v onom městě,

kde rostl jsem a psal své první verše.

Já podotkl, že je to starou pravdou,

když Čechoslováci dva setkají se,

hned styčné body najdou: známost dávnou

či příbuzenství, neb cos takového,

že nejsou cizími si. Jak my dva zde.

A jak že babička se jmenovala

svým dívčím jmenem? Radostně je řekla.

Jak nepamatovat se na Aničku!

Anička, čertík, plný žertů, šprýmů,

smích věčný v tmavých, rozpustilých očích

a přítelkyně Vaše, drahá paní!

Jdu pozorně dál v otázkách svých nyní

a pátrám, zda ta žabka, terciánka,

ví od babičky ještě něco více...

Jak nevěděla by... ta povídalka

jí řekla vše, ba, vyhledala opis

mých veršů psaných Vám a četla jí je

a líčila jí rozruch, jaký povstal,

když verše moje vyšly potom v knize.

A babička prý ondy setkala se

kdes s Vámi, vzpomněly jste dávných časů

i o mně mluvily prý. Podepsal jsem

ty knížky její, do některých vepsal

jsem pozdravy a slovíček pár něžných,

– což lovci autografů rádi mají –

a Vaska záříc nesla kořist domů.

Já potom vzpomínal a teď Vám píši.

Co psát chci – nevím. Začátek je tady,

teď chtěl bych zachytit to rozněžnění,

jak člověk má je, když zas slyší hudbu,

jež jala ho před padesáti roky

a potom zavržena, zapomněna,

odkudsi vpadne do duše a zní v ní

a vyvolává květnovou zář slunce,

lučinu jarní, plnou pestrých kvítků,

zpěv drozdů, celý života taj, jenž jde

kams v neznámo, jak silnice ta bílá...

Padesát roků... Co se všecko sběhlo

za tuto dobu! Co tu vynálezů,

co objevů, jež důkazem být mají

pro stále stoupající pokrok lidstva!

A zatím řada válek – poslední z nich

pak přímo o bestii lidské svědčí –

jež všechny objevy a vynálezy

obrátí k účinějším pobíjením

člověka člověkem! A padly trůny,

s hlav koruny, a nové řády vstaly,

v nichž chytráci zas znovu balamutí

ty prostodušné, jak to chodívalo

za časů dřívějších – jen v jiných formách.

Padesát roků... jak jste Vy šla jimi?

Jedenkrát – snad už čtvrtstoletí tomu –

já potkal Vás, dvě štíhlé krasavice,

šly s Vámi, a Vy jste mě zastavila, –

podala ruku: To jsou moje dcery.

Dvé párů modrých očí jak kdys Vaše,

se s trochou zvědavostí ke mně vzneslo.

Já pohledl v ně, letmo ovšem, mžikem.

Ba, jako Vaše. Ale Vaše z kdysi.

Ve Vašich dneska zanechal už stopy

ten život, neznámý mně. Každý život

nechává v očích sledy své, a zřídka

jsou stopy radosti to. Stesk tam ležel,

mdlo únavy, snad stopy vyschlých slzí.

Věc těžká každý život. – Šly jste dále.

Já od té chvíle nespatřil Vás víckrát.

Vy o mém životě as víte více.

Snad všecko. Ovšem, čtete-li, co tisknu.

Já do knih vložil celičký svůj život

a co tam není, nepověděl bych Vám.

Je pravdou uznanou, že každý člověk

a také básník, komůrku má v duši,

kam nedá vkročit pranikomu v světě.

I Vy ji máte, a já mám ji také.

A ještě jednou: proč Vám jenom píši?

Hle, letní rozmar. Přišla jedna žabka

si pro podpisy. Pár slov sem tam padlo,

vzpomínky vstaly – teď jsou na papíře.

Však poslat Vám to? Vždyť kam – ani nevím.

A kdybych věděl, neposlal bych také.

Hle, list by přišel, písmo na obálce

Vám neznámo, snad řekla byste vnučce,

by podala Vám brejle, bozi, brejle,

ty oči modré kdys jak nebe v září

by musily mít brejle! A ta vnučka,

zvědavá, jak jsou všecky vnučky v světě,

by chtěla vědět, kdo a co Vám píše...

A Vy byste jí řekla – a ten spratek

by smál se Vám a mně a dávným časům.

A zatím časy ty jsou v nenávratnu,

Vy nejste víc ta, která v nich kdys žila,

já ovšem též ne – ať ty verše letí

jak žlutý lístek břízy kamsi v dálku.

Jej vítr neurval, dešť nebičoval,

sežloutl, uzrál, přišel úsměv slunce,

vzpomínka tichá dávné melodie,

a odlouply jej od rodičky snítky.