A bylo chýrné roztržení mračen,

A bylo chýrné roztržení mračen,

blesk, vetčen kolmo, zvlnil se jak struna.

Rachot bezradně ji vyhmatává, tu tam,

střepí se drnče.

Z onoho Jáhvova řásnatého náručí

vyloupla se nepovědomá chudák mýtina

habří, dvě břízy, sáh dříví, spálený palouk

Blesk maní vžehl jí však znamení věčna.

Vše pak sklíčeně shaslo.

Atom času, jejž, co tady tančil, žeh onen zasáh’,

stana, tětím ohňového meče pukl ve dví,

a v každé půli oné jakby škeble, po skvělé perle:

tamto trvání, znik onde, mimo čas obé.

A ku podivu stejné.

Nebylo svědků perlorodé té soulože

ozon modře čpí

věčnosti a ničeho

modrá barva pomněnek

kromě dvou bloudivších tu tvorů zahnaných bouří

na okraj oné všemi zhrzené mýtiny,

jíž na chvíli odpovědnost svatostánku.

Kromě dvou bloudivších tu tvorů, a nepodobných

druhu druh jak nepodobny obsah a nádoba

nezoufejte, vzdálení!

jež štítivými povrchy lpí, nenávistně čekajíce

na kýs tříštící úder, slepého dárce svobody,

který rozloučiv, rozpráší je niveč.

Srpnových nocí hvězdné slapy.

Když se z chýrné trhliny mračen vyhoupla mýtina,

plášť proroků pod ní vzdut

mýtina chudák – ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku! –

nevěsta zžehlá znamením

hladká tržná rána

jež vyvolené vbodl siný posel, shasiv

dřív, než zmámená zavrávorala,

tehdy také tětím pukl atom času, stana

první z bloudivších, sečný uslyšev příkaz

mrštěný ohněm bíle a drze trysklým,

zemní duch vře lávou

přimhouřil zrak, a sobě sám pozorným cizincem,

čpící ozon má modrou barvu pomněnek

nalehl vnuknutím a vztyčil pyšnou jistotu,

ohněm sršící bodlo.

Zatím co tucha smrti, krásná jak zkamenělý dav,

druhého v kolena ťala. Jenž, povznes zraky,

kde slapy srpnových nocí

po jiskrách páčivších tajemství popelný zastal déšť,

kanoucí bezhlesou sprchou na úhor čela.

Ústa šeptají půdě...

Soustrastí ztrestav klečícího, svědek zřevší

smutně se vznesl – tmavým kormidluje zrakem –

odkud, odkud šumot křídel?!

a svědek zbožňující, zasažen v srdce, vzlykl.

Ústa šeptají půdě, a půda, naslouchajíc,

odpovídá květenou.

Ozon, jenž dohořívá, má modrou barvu pomněnek.

Když tu vesmírný vzdech vssál a zahladil

nezoufejte, vzdálení!

dva ty nesmířené. A z obou stran strmého ticha

– visutý most, ale břehů není –

zřeli jste? duha nad slzami

hlasy marnou nadějí sezdaných střídavým zpěvem

ó, habří, ó, břízy, a ty, paloučku!

epitalam klenou mrtvě plesný.