A CHRÁM NÁŠ DRAHÝ...

Vysoké růže u bran chvěly se,

a dveře chrámu otevřely se,

a my jsme vešli, vešli ztracení

těch keřů růží, dveří ve chvění,

a co byl sen a byla skutečnost?

Nad námi strop jak blankyt rost’ a rost’,

a nekonečný onen prostor byl,

nás jako hříšníky si podrobil,

loď rozstoupla se v loď jak na moři,

a stěny byly strmé pohoří,

a kříže byly bílé stožáry,

a svíčky velkých sluncí požáry,

a stíny, kdesi snivé ztlumené,

do dálky cesty byly zkřivené...

A chrám náš drahý... jenom přelud táh’

po dálném nebi jako v mátohách,

ač rudé růže u bran chvěly se

a dveře jeho otevřely se,

ač čekal nás pro štěstí zásvětí

s hostií lásky – žhavou – pečetí...