A denně Jiří scény vymýšlel
A denně Jiří scény vymýšlel
a denně vyprávěl jí pohádky.
Tak seděli zas jednou na večer
na mramorové lávce zvětralé
a dívali se v dálku, k obloze,
kde právě slunce v slávě zapadlo.
Z oblaků skupených, jež svítily
tu modrým zlatem, jinde ohnivým,
ze smaragdových lesů palmových
se vynořila hora safírná
a na té hoře skvělý zámek stál,
maurského slohu, celý ze stříbra.
– Vidíte onen zámek stříbrný?
teď otázal se Jiří Tamary
a pokračoval, když mu přikývla.
– K tomuto zámku, z jehož vysokých
a krásně zakřivených oken teď
jakési světlo šlehá, zlověstné,
se pustil jednou letec odvážný,
tak odvážný, že dosud nepředčil
ho letec žádný, znalť své umění
jak nikdo v světě, létal jako pták;
do oněch oblak zářně svítících
se tedy pustil s dvouplošníkem svým
a přistál v oné zlaté rovině,
jíž cesta, lemovaná palmami,
až k samé hoře jde... A letec šel
od místa, kde své nechal letadlo,
svítící cestou, palem alejí,
a s hory safírné, kde zámek čněl,
sem k němu vítr časem zanášel
vír tónů žhavých, tónů opojných,
že za nimi šel jako v hypnose,
až přišel k bráně, prošel nádvoří,
dlážděné celé horským křišťálem
a po schodišti, záře měsíčné,
do síně vstoupil, která svítila
jak modré nebe, celá z tyrkysů,
pak do druhé, jež plála zeleně
jak jeden velký smaragd broušený,
pak do třetí... a každá nová síň
jinými drahokamy zdobena,
až vkročil do sedmé, tak vysoké
a tajemné jak lodě kathedrál,
jež celá plála rudým přísvitem,
neb všechny stěny, všechny pilíře
z rubínů byly, pouze dlaždice,
stříbrné, leskly se jak zrcadla...
A z této síně hudba tryskala,
za kterou letec šel, tak opojná,
že jeho duši závrať jímala,
když stanul na prahu a se všech stran
ty tóny zněly žhavé, smyslné,
při kterých po stříbrných dlaždicích
v divokých skocích páry tančily
v odlescích rudých rubínových stěn
jak tlupy satyrů a lesních žen.
Od prahu letec chvíli na vír zřel,
až jeho zraky náhle zbloudily
na konec protější, kde uviděl
na trůně ženu, krásy zázračné,
na hlavě rubínovou přilbici,
z níž vlnily se vlasy havranní,
věnčíce bledou, zamyšlenou tvář.
Oděna byla v dlouhý, těsný šat
ze zlatých šupin, jež se blyštěly
a kmitaly při každém pohnutí.
Teď spatřila však také královna
na prahu letce stál a na trůně
se prudce vztyčila. Hned hudba zmlkla
a rozstouply se páry tančící,
že ulice se táhla stříbřitá
od prahu síně k stupni prestolu.
Tu letec sňal svou kuklu koženou,
že jeho zlaté vlasy, střižené
jak vlasy pážete, se rozlily
a zvolna ubíral se ulicí
jak náměsíčník, k trůnu královny.
A ona za krokem krok se stupňů
v ústrety šla mu, tiše, plíživě
jak tygřice, a když již blízko byl,
jediným skokem byla u něho,
pak vztyčila se, žhoucím pohledem
ho objala svých očí propastných
a děla k němu: Krásný jinochu,
tys tedy přišel k tanci vyzvat mne?
A zavěsila se mu na šíji
a tělem svým se k němu přissála.
Tu hudba zavýskla a královna
letěla síní s plavým jinochem,
jenž k sobě tisknul stále úžeji
to hadí tělo v zlatých šupinách,
čím divočeji hudba vířila,
že tváře, jež se zprvu míhaly
před jeho zrakem, v pruh mu splynuly
a celá síň se jemu zdála být
jediným kruhem, rudým, svítícím,
co hudba zněla stále rychleji
a oni šíleněji vířili,
až v očích se mu náhle setmělo
a padl k zemi mrtev, bez dechu
na lesklou dlažbu... Tiše královna
se schýlila teď k zemi, k mrtvému,
a její útlé prsty třpytivé
se probíraly v zlatých prstencích
kadeří jeho, lehce dotkly se
chrpových očí, žel, již pohaslých,
a rudých rtů, jež tolik polibků
dávati mohly; při tom šeptala,
spíš k sobě než-li k němu: Holoubku,
proč chtěl jsi tančit s oblak královnou?
A jak by mráz jí tělem proběhl,
teď královna se prudce vztyčila,
že zableskly se zlaté šupiny,
a špičkou nohy chladně kynula,
by s dlažby odklidili mrtvolu.
Hned sedm démonů se chopilo
mrtvého letce, ven jej vynesli
a svrhli v propast s hory safírné.
Tam nyní leží s tváří do země
a rudá stružka, kterou vidíte
vytékat z oné strže setmělé
a mizet v písku zlaté roviny,
toť jeho krev, jež řine se mu z úst...
Umlkl Jiří. Zatím zhasínala
zářící obloha; když k Tamaře
své zraky obrátil, tu náhle vstala,
jako by tušila, že zklamání
v něm vyvolati musí nepoměr
svítících oblaků a skutečnosti
bezbarvých stínů, vstala, beze slova
mu ruku podala a zahradou,
jež stměla se již, k domu spěchala...
Tak plynuly jim dny a měsíce
v tom tichém domě, skrytém v zahradách
na břehu blankytného jezera.