A ... (I.)

Proč těkáš, děvo, ohnivý

Když tě stíhaje hled v touze jenom hledá?

Ze sladkých-li mile zvukův

Vtipné tkáš řeči mi k roznětu jak zpěvem,

A můj shlídne tě slídivý

Zrak: tu hned zamlčíš se šveholem nyvým,

Jak bych snad ni nebyl hoden

Slúchať tvému hlasu v záchvatě nadšený.

Překvapí-li tě zas hbitý

Můj spěch, když kytary strun se liboznivých

Týká ručka to v lilijí

Lesku, anť labutí z osněžených ňader

Zpěv plyne v podechu mřivě –

Měkkém; když zudiven zde zdrvělý stojím

Z vezdejšího žití nešen

Tam k hvězdám třeplavým, kam zpěvy tvé spějí:

Sladká hned pomine hra tvá,

Jak by mnou utěšen hlas znikl ve rtu tvém.

Nazřím-li v kochavé oči

Tvé, a v tom milenou stíhaje tvou duši

Blankytu, v hluboko chci tak

Vniknouť tvého srdce, poznati bych je moh’:

(Rci přec juž, jakovou mocí

Ozbrojen zraku lesk?) tuť prchati zdají

Se před mým vezřením vždy víc,

Čím v ně pevněji hled tvůj upru touživý.

Tak se nám nebesa zdají

Tím víc se vzdalovať, čím pneme dél v ně zrak.

Tou stkvělou je-li zastřený

Záclonou nebe ráj: nedli a objeviž

Jej, té krásy jeho stopen

Bych v slastech zapomněl na tebe odpornou!