A dutek švih: my musili se smát,

A dutek švih: my musili se smát,

nám těžká hlava klesla v mokro skal,

kde žába nocleh s námi sdílela.

My neslyšeli v poli skřivana!

Když výskal, jásal, my slyšeli kvil,

my oči zvednout k modré obloze

a k slunci přímo hlednout báti se.

Nám slunce bylo drakem hltavým,

a obloha ha! peklem hrozila,

jež pohřbít chtělo nás – ó Bože, uslyš nás! – – „bůh“ mlčel.