A Faustu z hlubin žalu žehnala!

A Faustu z hlubin žalu žehnala!

Však lhala bych – tak lehké nebylo

ten velký smutek snést, jak přehnala

se bouře zahradou. Jen ubylo

mu hořkosti, ač neříkám, že slád

mně samotou. Jen slzy v očích zvlád

a v prsou výkřiky. Neradno stům

zvědavých očí zotevírat dům,

kam vešel žal. Je třeba němoty

rtům sevřeným a duši samoty,

by ze smutku, jak pod popelem troud,

neb v skalin hloubi utajený proud

vzkypělo odhodlání dále žít,

nůž vražedný, jenž čekal přichystán

přílišné muce spasitelem být,

odhodit v propast, tíhou nových pout

se přesvědčit, že nelze odejít,

když před poutníkem neskončená pout.

Kol rozhlížím se. Od propasti té

jen krok mne dělil. Stezky trnité

a dlouhé čekají. A pro vězně,

jenž unik zoufalství, ční vítězně

štít čistý k nebi, jako boží prst,

by kázal vzhůru jít a země hrst,

jež neplodnou se zdála zklamáním

v nížině těsné, skropit poznáním

a deštěm slz. Cíl před očima mít,

když od propasti vzhlédnem', za ním jít

a věřit, že je schopen rozvití

i keř, jenž nad srázem se uchytí.