A HUDBA HRÁLA

A hudba hrála, a zpěváci zapěli,

a pivo proudem teklo.

Ale já ležel jak lazar v posteli,

v srdci svém horoucí peklo.

Škytl jsem. To jistě někdo vzpomíná

v pozdní hodině na mě.

Starému semestru veržino zhasíná

v sentimentální tlamě.

Poctivý člověk se stěží dnes uživí.

Límec je zbytečný přepych.

Huba mi zahálí, pivo mi plesniví

zavřené v hlubokých sklepích.

V hlavě je temnota, v srdci je temnota. –

Ach, bratři z mokré čtvrti,

jako že nebojíme se života,

nebojíme se smrti.

Čeho se báti? Poctivý mládenec

jenom svých zásluh se bojí.

Jsem básník. Za rohem dělá pes na věnec

bobkový potřebu svoji.

Vzal to ďas! Kromě injekce morfia

nemá nic na světě ceny. – –

Bezradně na mne panenka Maria

hleděla s rozbité stěny.

Protivných myšlenek pásmo se do noci

ponuré bolestně vleklo.

Ležel jsem v posteli zchátralý nemocí,

v srdci svém horoucí peklo.

Všecko mě bolelo, všecko mě mrzelo –

bodejž jsem zcepeněl předem! –

Stará bytná mi stydlavě na tělo

dávala pytlíky s ledem.

Hlava jak opilá v horečce třeštila,

krev se mi zažehla v plamen,

jizba má tančila, postel se točila

okolo ztrnulých kamen. –