A JÁ JDU A JÁ PŮJDU.

A já jdu a já půjdu,

protože jdu, půjdu věčně,

neb má cesta nekonečně

táhne se a stále táhne...

A já jdu a já si zpívám,

já to nevím, proč si zpívám,

vždyť vlastně nechci nic a nic,

neb jdu jenom věčný v zem,

v níž tisíckrát jsem byl a byl

a vítězně zas přec na ní žil a žil –

a není to zázrakem...!

Kdo to ví, kde má se vzala duše –

že je moudrá ona, že je blázen,

že je jako všecky duše –

neb jsou ony všecky jedno...?

A život to mi jako sen, to je chvíli touha

a pak mír dá zem, a ni tu chvíle není dlouhá,

já živ věčně pořád jsem,

já neznámou velkou žiji básní

z tmy do tmy, jež věčně zní...

Každý mi je cizí, jen já vlastní sobě sám,

ale jsme přec všickni jedno,

ba já se ve všech ztrácím sám,

v pravdě jdu poctivě vždycky

přítele i v nepříteli maje...

Jdu volný nespoután a volnost všade chci

a daň nedám, neb pán si sám jen sobě jsem,

jak vůle má mi poví...

Jdu a jdu a půjdu,

protože jsem dávno šel –

protože musím věčně.