A JÁ JSEM CHTĚL SE SVOU VLASTÍ Z MRTVÝCH VSTÁT...

Tvor z prachu vzpřímený pod modrou oblohou

jsem pilný stál, mužný božích u nohou,

nebýti seštván o prachu hrst.

Krev pokoleními silnými chtěl jsem vydat,

mohla mi rodnou zem bránit a hlídat,

krev mohla být pýcha má a můj štít.

A zatím ji hlíně dát musím pít,

z níž hnětl mne boží prst?

Bez vůle zanášen do neznáma padám.

Naději v zítřky pokorně skládám,

kořisti ne již, jen smíru si žádám.

Již srdce nezrývám

tou marnou mukou,

proč hříčkou jsem stal se v běsnících rukou,

než símě vydat a vzklíčit mám?

Nevydat hlasu, jít, zaniknout, sám?

Jdu, dívám se v dálku k svým, láskou doufající.

Jdu, beránkem lehnu snad obětní na hranici,

jak žil jsem, krotce svůj život musím dát.

A já jsem chtěl se svou vlastí z mrtvých vstát...