A ještě našemu nejmladšímu.

Když první píseň psal jsem Ti,

tu neznal jsem Tě ani, –

pak obrázek Tvůj viděl jsem

a vím, že’s k milování.

Tak statečným jsi klučinou

s dlouhými svými vlásky,

že věru není s podivem,

jak všude získal’s lásky.

Že všude, kde Tě spatřili

na tříkolce Tvé jeti,

ve náruč svou Tě jímali

v upřímné ve objetí.

Že rtíky nejkrásnějších dam

na rtíku Tvém se chvěly –

vždyť tak hezkého sportsmana

doposud neviděly. –

Hoj, železný oři můj,

k milce nes mne hbitě,

abych v lásce zulíbal

nebeské to dítě. –

Kolem všecko jarem plá,

ptáček družce zpívá;

ona na mne čeká již

a v kraj se toužně dívá.

Hoj, železný oři můj,

žel, že nejsi živý,

abys její obličej

viděl vábný, snivý.

Vlásky jak noc černé má,

očko plamen žhavý,

ústka jemně růžová,

hlásek klokotavý...

Tu bys věru ptákem v let

dal se touhou jatý,

abys pana mžikem vnes

v eden lásky svatý.

Hoj, železný oři můj,

let již chutě k cíli,

abych mohl políbit

obrázek můj milý.

Bicykl věru každým dnem

se víc a více zmahá,

a denně nová konstrukce

po vavřínu již sahá.

A denně nová zlepšení

si sportem dráhu klestí,

že žádný neví z cyklistů,

jaký mít stroj je štěstí.

Leč nikdo věru doposud

stroj taký nenalezl,

by bez námahy tělesní

do vršku jezdce vezl.

Bych tudíž tuto mezeru

ve sportě sklenul hladce,

mám návrh skoro výtečný:

u vršků zřídit „štace“.

Kde kluci z blízké vesnice

by po dvou „štací" byli, –

a jezdce za dva krejcary

do vršku – vytlačili...

Můj návrh ještě v plenkách je,

však najdou se snad hlavy,

jež proti němu ozvou se –

nuž ať to lépe spraví. –

Když tak se na tě zadívám,

můj bicyklíčku zlatý,

to čisté bílé řídítko

a drátky v kole spjaty;

Tu nelze dost se nahledět

v úpravu tvoji jemnou,

a já bych sobě jenom přál:

bys spřátelil se se mnou.

A nebyl jako doposud,

tak nepodajný v zlobě,

že vždy, když na tě vylezu,

jsem dole v stejné době.

Vždyť musíš sobě pomyslit,

že je to k nesnešení,

co chvíli když jsem na zemi,

kde moc příjemno není. –

Do druha mluvím denně již,

tak lákavě sport líčím

a jeho stránky nejlepší

do popředí mu týčím.

A čítám, co vše rozkoší

se sportem vstříc mu kyne,

že pádem někdy se kola

hned nikdo nezahyne.

Že na kole je cyklista

tím nejšťastnějším v světě,

a všude, kam on zavítá,

mu obdiv, úcta kvete.

Tak dím mu vždy, bych rozdmychal

ten žár mu v duši stmělé:

by koupil sobě bicykl

a učil se jen směle. –

On uzná moje důvody,

i slova má za pádná,

leč dí: to všecko krásné je,

však nemám – lýtka žádná. –

Tvé řídítko i drátů lesk,

to vše je jemné, ladné,

leč ovládat tě těžko je,

a mnohý při tom spadne.

A mnohý k vůli tobě již

si pošramotil údy,

a mnohý babu přejevší

má opletačky s súdy.

Však jeden na tě vyzrál přec:

ten Kohoutovic Petr,

viď, dostals mistra, cyklíčku,

a ten je na tě „metr“!

Ten není rekem největším,

kdo nespad’ ještě s kolečka,

větším, kdo s něho stokrát spad’

přec na ně leze, všetečka.

Ten větším, kdo se nechlubí,

– ač mnohou jízdu vyhrál snad –

než ten, kdo velké rekordy

na mapě dělá prstem rád.

Leč v závodech kdo příteli,

– ač mistrem známým všude jest –

sám, z vůle nechá cenu brát,

ten největším je na mou česť.

Tak mnohé věci na světě,

a člověk se jim koří;

tak mnohé znikaj’ k nebesům,

a mnohé v prah se noří. –

Já kořím se vždy před vrškem

a skola slézám matně;

leč s vršku dolů milerád

se nořím v jízdu chvatně.

A kdyby všecky povozy

ze světa byly vzaty,

a bicykl jen zůstal nám,

ten život byl by zlatý.

Tu všecko by pak jezdilo,

na tří- dvoukolce mile,

i baby, děti, slečinky –

kdo neždál by té chvíle? –

A místo drošek bicykle

by na Příkopech stály,

a svatby, ty na bicyklu

vždy by se jenom dály.

A celá Praha asfaltem

by brzy kryta byla,

by pánům radům k radnici

se cesta nezkřivila.

A policajti, mlékařky,

ba snad i ostrostřelci

na bicyklech by jezdili –

ó jak by byli velcí!

Však jedna chyba byla by

a trvala by dlouze:

o náplasť, mastě, arniku

by byla potom nouze.

Do nebe přišel cyklista,

na mysli vešel jarý –

měl s sebou v brašně „zaslána“

a francouzský klíč starý.

Jak doletěl, tak unaven

sed’ na obláček tiše,

leč Petr ten již poslouchal,

jak z hlubokosti dýše.

A k němu hbitě přisednul,

řka: hochu, ty jsi chlapík,

jen maličko k nám přišláp’ jsi

a dusí tě ten kvapík.

Však dole jistě závodil’s

a medaile jsi nosil –

teď abych za tě u Boha

o nové plíce prosil. –

Tak všichni jste, vy cyklisté:

vám sotva svět již stačí,

však přijdete-li do nebe,

tu zmořeni jste k pláči.

Byla dvě jemná srdéčka

jak hvězdy vedle sebe,

a ta jsou si slibovala

své lásky celé nebe.

Tu sletěl jako se mraků

bicykl na ně dolů;

a jedno k němu vzplanulo,

a druhé mřelo v bolu.

Tak Fricínek a Miminka

– to bylo jednou z rána –

se rozešli: on s bicyklem,

ona se slzou, panna.

Noc mnohou v bolu probděli

a nevěděli rady,

jak by se opět smířili

na bludném světě tady.

Však on by nerad bicykl

své obětoval lásce;

a ona touhou zmírala

vždy sama na procházce.

Až konečně na myšlénku

on přišel, hoch to švarný,

a napsal malý dopisek

Kohoutům do továrny...

A – na tandemu srdéčka

jezdila vedle sebe,

a usmířena měla zas

své lásky celé nebe.

Vy všichni, kdo jste stísněni,

že v závodech jste padli,

sem pojďte, složte s beder tíž,

i s hlavy laur váš svadlý.

Já vyhledal jsem útulek,

kde druh se k druhu kloní,

kde srdci možno odlehčit –

a číš o číši zvoní.

Kde není záští plamenné,

jak na závodní dráze,

kde nebývá i vítězi

vždy volno v duši, blaze.

U „Brejšky“ chambre separé

jsem objednal vám, braši,

by z duše své jste pustili,

co bolu vám tam straší.

A při veselém hovoru

na novou sílu pili,

a za rok – Bože dejž to jen –

vy vítězi jste byli. –

Kde je švarná dívčice

na hospůdce malé,

rád zůstane cyklista

a – nemůže dále.

Buď mu pedál nedrží,

nebo guma spadne –

výmluvy má cyklista

vždycky velmi snadné.

Však v jeho srdci kdo by chtěl

uvidět, co tam na dně,

mladou, švarnou dívčici

spatřil by tam snadně!

To ten pedál viklavý,

guma s kola chabá –

to je všech nás cyklistů

stránka velmi slabá.

Mně řekla jednou milenka,

že tloustnu valem, tuze;

bych plzeňského zanechal

a hleděl si víc chůze.

Ba k bicyklistům bych se dal,

na kole abych cvičil,

a jízdou co je zbytečné

na těle svém bych zničil.

Jsem, Bože, dobrák od kosti –

svou sklopil jsem jen hlavu,

a koupil sobě bicykl

a nedbal na únavu.

A dřel se s kolem každy den,

až druzi se mi smáli –

já nedbal na ně v nadšení,

ni na své na pedály.

A každý den svůj měřil břich,

jak jsem ho jízdou zkrotil;

a shledav dobrý výsledek,

vždy dál se v práci potil.

Až byl jsem tenký jako brk

a ohebný jak proutek –

teď myslil jsem si: vydobyl’s

si v srdci jejím koutek. –

Pak sedl jsem si na cykl,

pln radosti a blaha,

jak mne k srdci přivine

milenka moje drahá.

Hoj! Sláva! Již jsem u cíle,

s bicyklu mrštně skočím; –

dva skoky v první poschodí

a k milce hrdě vkročím.

Však hrůzo! Výkřik zoufalý,

ubohá v mdloby klesá –

já jeden skok a tisknu ji

k sobě až srdce plesá.

Leč ona hned se probudí

řkouc: „pryč, vždyť jste jak tyčka,

dřív byl jste přece k něčemu,

teď však jste jako svíčka.“

Já zkoprněl – leč hrdě vstal,

slzu jsem rozmáčk’ v řase...

ó adie! ty lásko má,

i cyklu, duše nevinná!

já – pivo piju zase...