A JEŠTĚ TANEČEK.

Vzal jsem ji zlehýnka, bělounkou, křehkou,

v Sardagni k tanečku vzal jsem ji, vzal,

při hudbě vesnické jako pták lehkou,

šatečky bílé jí roztancoval.

Pěkně se uklonil, jako to bývá

v hospůdce v Sardagni na vrchu tam,

kde se to při víně nejlépe zpívá,

– vzal jsem jí hubičku, – byl jsem s ní sám.

Večer byl mlhavý. Domů jsem šel,

za mnou se nápěv dál soumrakem chvěl,

duši mi zachvátil podivný žel –

Bylo mi, jak bych jí něco měl říc’,

lítosť jsem cítil, že vyšla mi vstříc,

že jsem jí líbal a neuzřím víc...