A JEŠTĚ TOUHA.

Sto bílých těl za rozjásaných nocí

a potom tichým zahradníkem být,

jenž v sadě svém sesláblý, po nemoci

chce jedinou jen růži vypěstit.

Z daleka zvoní píseň minulosti

a vanou vůně opojné a mdlé

a já jsem sám – poprvé bez žádosti

pro tělo rozkošemi sesláblé.

A přemítám: než přijde nové léto

mícha, či plíce budou účtovat,

šli přátelé, můžeš jít také, sketo,

poslední účet řádně saldovat...

Sto bílých těl – teď jedno nevyspělé

satanu snad na směnku dostačí.

To dítě, doufám, bude dosti smělé

a oči mi před cestou zatlačí...