A KAM TY JSI LETĚLA?

V zelenavém úvale

poorané hory

stály snivě, zdumale

prastaré tři bory.

Když jsem kol šel silnicí

v palném slunka vedru,

sedal jsem v chlad šumící

severních těch cedrů.

Rád jsem léhal do mechu.

Bory v šeptném vanu

vzpomínaly v povzdechu

bratří na Libanu.

V rozšumělých korunách

mladý pták jim zpíval,

z hlubin mechu jako v snách

chladný pramen splýval.

Hledě v pouště do dálí

uvěřil jsem tuše,

že v těch borech skryta dlí

dávných lesů duše.

Lesy kol jsou skáceny,

jen jich duše snivá

v tento koutek zlacený

utekla se živa...

Jednou však jdu opět kol –

bory! moje bory!

kdo vám sklátil hlavy v dol,

do úvalu hory?

Rudá krev vám vyvřela

do sivého vřesu –

a kam ty jsi letěla,

duše dávných lesů!!?...