A KOMU ZPÍVAT.

A komu zpívat věčné svoje žaly,

a komu zpívat krátké radosti?

Ozvěnu písně vrátí tvrdé skály...

Leč, v srdcích nevzkvete-li milostí

ni jeden tón, tu marně struny hrály.

Když zimní noc své kresby groteskní

na oknech vykouzlí jak báje zdání,

tu zticha zazpívám. A v zadumání

kruh naslouchajících se rozteskní,

a hlavy vzhořelé se složí v hebkost dlaní.

Můj tichý hlas a záře okna mého

proudem v kraj zasněžený zalétá

a oživuje chladný smutek jeho.

V poli, kde zuří válka staletá,

chce potěšiti těžce zraněného.

A všechny, kdož se rozechvíti dají,

chce píseň moje náhle rozechvět

jak hudba vod, jež vznikly v ráji.

Chce okouzlit i rozpučelý květ,

i plody sladké, které v slunci zrají.

A sama, zemdlená, jde sílu píti

z všech studánek a ze všech blankytů,

by mohla směle k srdcím hovořiti

jak něha přislibujícího úsvitu.

A, srdcem zpívaná, chce v srdcích zníti!