A lidé?...

A lidé? Rod to nízkých, podlých hadů,

již syčí v klepech, klevetách a záští.

Teď důvěrně v tvém zahnízdí se plášti

a mléko lásky v divém pije hladu.

Hleď – pestrou kůži svleká – novou zradu

to vymýšlí. Hleď, bolem čelo vraští –

teď svíjí se, až kosti v těle praští,

však náhle v patu uštkne tebe vzadu.

Je v děrách temných každý jenom šťasten,

kdy uštknout chce, tu vylézá z ní zlostný,

a zraniv zas se v díru vrací plaz ten.

A slunce pravdy, lásky dlouhých věků

jest k tomu jen, by dříve smrtonosný

v něm uzrál jed, ten symbol jeho vzteku.