A my se potkali.

A my se potkali. Zář stála ve Tvých zracích

jak světlý reflex jarních snů a nálad,

jež rozpálila slavná víra

ve štěstí velké, neznámé –

A duše naše, kalichy jak zlaté

se otevřely touhám, nadějím a Slunci,

a bílá rosa padla do nich tiše,

ta rosa bílá, zázračná – – –

A do zraků jsme tiskli zpovědi svých duší

jež chvěly se, jak čekaly by dlouhé věky

na okamžik, kdy sežehnou se v náruč

vášnivou a jedinou,

jak smrtí náhlou hrozily by příští chvíle

pod expansemi gigantické touhy –

A všecko, co jsme nikdy nechtěli si říci,

a všecko, nač jsme neptali se nikdy

teď náhle vykřiklo nám v duších,

a cítili jsme, že si rozumíme,

že půjdem – musíme jít spolu navždy,

že žádná hráze neroztříští naší vůle,

že žádné dálky nerozvedou naše cesty

a naše svaté vzpomínky –

že půjdem – půjdem spolu navždy –

To bylo tenkrát, když jsme potkali se –

A přešla Jsi – Já za Tebou se díval dlouho,

a chápal velkost štěstí –: nejít světem sám –