A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE KRÁSNÉ...

Mne noci tížily i dny a ležely mi

balvany na prsou. Já umíral jsem s nimi.

A hrozily: Tak budem tížit, stále těžší,

i tebe, národ tvůj. Kdo žít chce po svém, zhřeší.

Jest pánu poroučet a otrokovi sloužit,

kdos musí k moci růst a někdo po ní toužit.

My naslouchali tak, trpěli od kolébky,

leč v sebe věřili i v srdce svá, v své lebky.

Z ran hrozných, jimiž pěst nám vnukala, jak smýšlí,

vždy duše ze zkoušek silnější ještě vyšly.

A my vždy cítili, že vytrvat je krásné,

že s prsou svalí se též balvany a jasné

že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše,

že jenom do času se krčit budem plaše.

Neb život jen tak dlouho mučednictví učí,

v němž někdo zabijí a někdo křivdou mučí,

dokud smrt včerejška tvou ještě hlásá vinu,

dokud tě utrpení nepovznáší k činu.

A z utrpení velká jak nám roste víra,

nám duše narůstá a přes obzory zírá,

dech světů dýcháme, tak jen se slastně dýchá,

je duši svobodno a z nesmírného ticha

hovoří záměry, jež proto dlouho spaly,

by smělé vstaly tak, jak nikdy nebývaly...