A NEMÁM ODVAHY...

A nemám odvahy tu růži utrhnouti,

tu hříšnou růži s leskem žlutavým.

Ač snů mých hrady již se zvolna v trosky hroutí,

svým pyšným touhám nových nestavím.

Jsou zraky dávno již tou rozcukány touhou,

i srdce tichá touha rozjitří.

Po hrozné cestě té, jež byla zlou a dlouhou,

prý bílé ráno přijde nazítří.

Však ne, já nevěřím: to jenom vítr dneska

burácí děsně poli, přes lesy.

Snad řekneš: naděje je stále ještě hezká.

– – – Pavouček malý přízi přede si.

A zbývá jenom už ji komus na krk hodit

s bázlivým pomýšlením na zkázu,

dušičku hříšnou ještě vysvobodit

posledním zadrhnutím provazu.