A nevím proč, vždy stejný obraz zřím.

A nevím proč, vždy stejný obraz zřím.

Je temný večer, v mraku měsíc zdřím'

a břeh i tůň se skryly v rákosí.

Tůň myslí si: snad břeh mne uprosí,

bych k němu vyšla. Klín se vlní jí.

Břeh myslí: polibků se napiji,

jichž tůň je plna. Šero. Břeh je něm,

tůň mlčí, jak by usínala v něm,

a přece bdí. Bdí potměšilý břeh

a číhavě blíž k rákosí si leh'.

Tůň s břehem mlčky tak se hlídají:

Promluví břeh? Vlny se vydají

z té tůně posmutnělé k němu blíž? –

Již měsíc vyplul. Mraků těžká zdviž

se vznesla nad poschodí zářných hvězd.

Břeh sevřel stíny v zaťatou svou pěst,

a hloubky tůně v třtiny zapadly –

a hvězdnaté jen nebe zrcadlí.