A nos amours.

A nos amours! – můj příteli,

jak naše sklenky zazněly

v té zlaté mládí době!

Když ten pil Frankské svobodě,

ten velkým mužům v národě,

my v koutku ťukli sobě:

A nos amours!

A nos amours! – víš, Lucilla

jak tobě srdce rozryla

svým bleskným, černým okem?

Ty’s jako stín jí chodil v sled,

já dýku sobě koupil hned,

to na souboj s tvým sokem! –

Oh, l’ âge ďamour!

Měla tě ráda, – vzal ji sok

a minul potom mnohý rok,

než opět jsme ji shledli;

tak byla smutná, uchřadlá,

zrak vyplakán, tvář zapadlá,

jak s manželem se vedli –

Adieu l’amour!

Však láska děv jest jitro jen,

dnem zářivým jest láska žen,

tak milý a tak sladký –

my oba šťastni byli tak,

leč před večerem přišel mrak,

svit štěstí byl tak krátký –

Ah, nos amours!

Tam po tvých lesích kvete vřes, –

mně je to všechno jako dnes,

ač nad žitím se stmívá;

však nejkrásnější z vidin všech

nás dosud blaží v našich snech,

jak den se připozdívá –

Ce songe ďamour!

To život nebyl veselý,

však po letech zas, příteli,

jak vzpomínáme spolu:

ten pohár zde plať životu,

ten našich srdcí tlukotu

a ten ve štěstí, bolu

à nos amours!