A PŘECE....

A přec, jak zrádna jsi v své duši,

ty, ženo, kterou pohrdám,

mně žhavé hromy v srdci buší,

když první lásky cítím plam.

Přec krev mi znova stoupá v líci,

když mám tě samu potkati,

a v hlavě mojí v směsi hřmící

vše víří v divé závrati.

Mně zdá se, že mám právo dosud

v zem srážet zrak tvůj nesmělý,

když v muži, jemuž dal tě osud,

tvé oči vlídně utkvěly.

Mně zdá se, že mám právo vléci

tě před svůj velký, přísný soud,

kde musíš ke mně jako k světci

svůj zrak pln viny pozvednout.

Však běda, odsouditi tebe?

Že na to i jen myslit smím!

Vždyť všecky ráje, vše své nebe

bych strhal znova k nohám tvým!