A PŘECE NEVĚŘÍM...

Tak občas Lidstvo s Osudem se změří

a vzpurně opouští svých dílen pokoru,

v prach metá božstva, v nové hvězdy věří,

jež vidí vycházet na rudém obzoru.

Klam nové pravdy na oltář si staví,

co bylo dogmatem – dnes vetchá, bídná lež,

proud starou Evropou se žene dravý,

by stavěl s proroky zas nebetyčnou věž.

I je nám teskno... jako za soumraku,

kdy síly propastné se strojí k výbuchu

a z dálek mračných blesk nám šlehá v zraku.

Co dít se bude, nikdo nemá potuchu.

Snad věky Dějin nové řády rodí,

by Lidstvo v illusích zas na čas mohlo žít,

snad světa Duch nás k mukám zkoušek vodí

na cestách vyprahlých, kdy v žízni chcem už pít...

Snad – přec však nevěřím v té době bolů,

v tom zmatku běd a pochyb, vzpour a běsnění,

že Vlasť se přetvoří jen v útvar dolů

s armádou vězňů k drahých kovů těžení!