A PŘECE PŘIŠLA!

A přece přišla! – ne jak odaliska,

jež křepčí v divém kankanu se svijíc

a v žhavém rozjiskření vilných vášní

vše nervy jitří v spalující touze.

Ne v smyslu opojení, kdy duch zemdlí

a v těsném spjetí tělo k tělu splývá;

kdy v šílenosti lásky zkrvaví se

hloub zornice jak krví mroucí duše.

Ne v hříchu orgiích v dnech zoufalosti

a v pitkách prostřed schátralých už přátel;

ne ve dnech naplněné pomsty kruté

a zlořečení na odvěkých nepřátelích.

Ach, přišla: z nenadání jako v dětství,

tak pokorná a tichá v zaražení;

stanula u mne, cítím její dotek

a němé gesto pokorné a vroucí.

Tak etherná a snivá, nadpozemská,

v svém oku pablesk oltářních jak světel,

hlas tiché vlání od andělských křídel

a ruce bílé spjaté ve modlitbách.

Hle, přiblížila se mi, když jsem pohřbil

vše naděje, jež uklíčily ve mně;

v snů sesutí, když u výkřiku hrozném

má duše zaťaté své pěsti zvedla.

Jak plameny, když nad krovem se zvednou,

jenž praskaje se kácí s třeskem k zemi,

tak zaťaté mé pěsti v hrozbě vstaly

a bolest sesinala semklé rety.

Když bolest hasla v tiché resignaci,

jak žhavé železo když chladne v ocel;

můj vzdor když doplápolal jako oheň,

jenž v popel ulehá si v shasínání.

A touha Smíření když zkvetla ve mně

a odřeknutí na vždycky se všeho,

v Snů přenesení do tajemné Země

těch zaslíbení velkých božských tradic.

Když k stupňům oltáře jsem navrátil se,

jíst mystický chléb na pout dálnou,

tu mannu oblak, a pít pramen skály,

jenž okřídlí krok v slavné velké Jitro.

Tu přišla ke mně po letech tak dlouhých,

a v slávě extase jak ozářena

v mých slzách žhavých jako slavobranou

v mé srdce vešla – navždy navrácena.