A PŘECE PŮJDU.

A přece půjdu bosa chladnou travou...

Kol lomenice vítr vztekle kvílí

podzimní elegií nelaskavou,

výčitku marnosti mi truchle sdílí.

Naslouchám v síni s nachýlenou hlavou,

jak divé vteřiny do věčna pílí,

jak se stromů se řine písní štkavou

pobledlé listí, hlasy dálek šílí.

Však ve mně zrají krutá slova vzdoru

a výsměch vítězný nad umíráním,

nad zimou, jež mne přistihuje choru.

Po cestě známé v náruč tvou se nedám:

ba k neschůdným a zasněženým stráním,

kde pod závějí s růžemi se shledám.