A přece vděčně...

Jen náhrobek, jenž mrtvé štěstí skrývá,

já v světě jsem, jak den se ke dni spřádá,

víc duše netouží a málo žádá,

co asi v moři tonoucímu zbývá.

Den šedý, jasný, lhostejně mi splývá,

vždyť mrtvo vše, co měla duše ráda;

mých snů a tužeb malá Iliada

jak domek z karet rozvátý mi kývá.

A přece vděčně, ač nic jeho cítím,

den každý vítám, nad nímž nůžky Parky

se zastaví a který přán mi celý.

A přece vděčně každý úsměv chytím,

nechť skloněn nad kraj Charonovy barky

jsem, zpívám, chvím se, žiju osamělý.