A přece vždy jen mlčelivě!

A přece vždy jen mlčelivě

se k Bohu duše moje měj

a ve vší strasti doufanlivě

jen na něho vždy spoléhej.

Byť v nitru tvém to dulo bolem,

byť divě bouřilo to kolem, –

vždyť on tvá skála, nezoufej!

Je teskno ovšem, zloba lidí

když spár svůj v tebe zapouští

a ráda krváceť tě vidí

jak srnu kleslou ve houští.

Tu Ikáť chceš: Ó bych měla křídla,

tam v dalná spěchala bych sídla

a bydlela bych na poušti!

Ó hrozné to, když sám Bůh milý

jen zkaziť jakoby tě chtěl

a z žalu, který v tobě kvílí,

jen jakoby svou rozkoš měl.

To víc než smrti se pak rovná,

když úpí bolest nevýslovná:

Můj Bůh, můj Bůh se zapomněl!

A pak – když vina jako šakal

se ozve v noc těch trudů tvých

a všecko, nad čím někdys splakal,

když hrozí: Tvůj tě tresce hřích, –

tu mníš, že zoufání tě shltí,

tu voláš: Z toho těla smrti

ó jak já bídný vyšel bych?

A přece vždy jen mlčelivě

se k Bohu duše moje měj

a ve vší strasti doufanlivě

vždy na něho jen spoléhej.

Byť v nitru tvém to dulo bolem,

byť divě bouřilo to kolem, –

vždyť on tvá skála, nezoufej!

Což v temnu svém a vlnobití

tu skvělou cestu nevidíš,

jež přes to moře žalu svítí

z těch končin běd tu v nebes říš?

Což nevíš, soužením že chvátá

v Hrad Spásy věrných četa svatá,

jejž otevřel jim Kristův kříž?

I ty jen spěchej k hradu tomu

přes strastí tůň i peřeje;

však z něho v hukot vod i hromů

vždy vstříc ti září naděje.

A za krátko, co děsí, svírá,

vše skrotí Pán a tvoje víra

zpěv vítězství si zapěje.