A přece zdráhám se

Skleněná lahvička, a lebka na vignettě

v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.

Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě

já neznaboh se stávám více důvěrný.

Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu

rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,

a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,

jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.

A přece zdráhám se, já piják notorický,

svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.

Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky,

a stesk můj udusí noc jedna výstřední.