A předce... je zničíme!

Vypravují staré letopisy,

české divadlo že kvetlo kdysi;

bylo tepnou národního života,

marně se oň pokoušela cizota.

Avšak nyní – jaká změna!

Český duch v něm již jen stená.

„Vlasteneckých“ družstev dluhy staré

ssají z české musy druhdy jaré.

Frašky z vídeňského polosvěta,

z předměstských divadel Paříže,

každý cizí škvár se u nás smetá,

světové by náš lid uvyk’ manýře.

Již i tingltanglů, cirkusů

vzděláváme lid náš ve vkusu;

aby zevnější byl úspěch jistý,

získala též správa žurnalisty,

a ti chválí všecko šmahem,

u vědomí velkém blahém:

z „tátrum“ českého že konečně

český lid vyženou bezpečně.