A PŘIJDE HODINA...

A přijde hodina, kdy všecko se ti zhnusí,

tvá práce, zápas tvůj, tvá bolest i tvůj sen.

A člověk žije jedině, že žíti musí,

jak bičem utajeným k předu poháněn.

Vše zhořkne tobě zcela, všecka radost země.

Trav zeleň, klasů šum tě leda zabolí.

Neslyšíš hovor sladký, všecko mluví temně

a nic ti síly nedá, ať to cokoli.

A nejvíc dary ztrpknou, jimiž vítá žena.

Za mozku tvého krev dá pohrdavý smích.

Zříš ve tvář jí a vidíš: maska nalíčená

teď směje se a lež má ve zracích.

Cos ve hlubinách duše tobě zakrvácí

a pudem šíleným se spánky zachvějí,

bys tu v líc udeřil, jíž včera všecku práci

a celý život dal bys, vznět i naději.

Bys ono srdce zranil v nelítostné síle,

kterému včera mluvils věty oddané.

Bys se surovým citem čekal oné chvíle,

až náhle v zornicích jí bolest zaplane.

...A dobře víš, že zášleh bolesti by její

tvou duši propálil... A je to stejný cit,

jak cítit nervy vlastní, že se horce chvějí,

a v slepém vzteku vlastní ruku zkrvavit.