A přírodou-li kráčívám.

A přírodou-li kráčívám,

jak by mně scházel jakýs tvor –

zrak s touhou těká do dáli

po nivách těch, do lesů, hor.

Tvor jakýs, přítel, nebo kdos,

by stále po boku mi dlel,

by se mnou zalkál, zaplesal

a srdci mému rozuměl.

A nikdo-li to nemůže,

vy aspoň vrány nade mnou

mne neopusťte – hovořte

svou řečí ke mně tajemnou.

Své srdce sdělím, vrány, vám;

pak rozleťte se v šírý svět –

snad přec se najde duše ta –

s ní pak se vraťte ke mně zpět!