A přišla zas a byla trochu mdlou,

A přišla zas a byla trochu mdlou,

šla jako ten, jenž váhá, než-li vkročí...

Že přestala být dávno počestnou,

to ke mně mluvil neklid její očí.

Já pokrčil jsem mlčky rameny

nad bídou její, nad bídou svojí.

Sentimentálně ona mluvila:

Já prostitutka a ty prostitut!

Já ohradil se slovy vážnými

nekorrektnosti toho tvrzení.

Že známo mi, že četla Garborga,

však o tom už se mnoho nemluví.

Že, celkem vzato, bezúhonný jsem,

a hřeším-li, tož jako spravedlivý –

Sentimentálně ona mluvila:

Já nešťastna a ty jsi nešťasten...

A říkala, že všechno hrozné je,

a říkala, že takto nelze žít...

Já mínil, že snad jakás naděje.

(– A potom šla a měl jsem svatý klid...)

Vřískavá disharmonie

celou noc v duši ječela.

Já přemýšlel o našich ctnostech,

o beznadějnosti naší politiky,

o dobrých lidech...

A disharmonie

celou noc ječela mi v uši,

a, patrně dojat,

improvisoval jsem kuplet:

„Kde jsi, kde jsi, o sílo života...“