A říkávám si denně,

A říkávám si denně,

když bývám zbit jak štěně,

proč na Tebe jen myslím

v tom životě svém syslím,

že jsi jak všecky ženy,

květ země roztoužený,

leč marnivý a planý,

předsudky nahlodaný.

A přece denně znova

Tvá krásná sbírám slova,

v Tvé tváře šerosvitu

po moudrém slídím kmitu

žíznivě, lačně – ženo,

jíž bylo usouzeno

s básníkem chvilku jíti,

také si zabásniti.

Dni věru nejsou nudny!

Jak do hluboké studny

spouštím se, vzplanu, blednu,

leč nedosáhnu ke dnu

Tvé bytosti, kde pryští

a kříšťály se blyští

myšlenky, city Tvoje

z věčného svého zdroje.

Tu z temna hlubiny té,

kde poklady jsou skryté,

ke světlu vzhůru hledě,

osudu v dlani sedě

tak mezi nebem-zemí

se všemi nadějemi,

jen více miluji Tě,

Ty velikánské dítě.

A náhle vím, že vzkvésti

tu může krása, štěstí,

když ruka osudu Ti

vyzdvihne v mocném hnutí

hlubinu Tvého nitra

ze studny v jasná jitra

a na svobodě dá Ti

fontánou zaplesati...

V okovech všedních mocí

chátráme věčnou nocí,

a naše krásy vnitřní,

vše čisté, lidské, jitřní,

se krčí pod popelem,

jdem se sklopeným čelem

a jsme tak často malí,

jak pták, jejž oškubali.

Leč moci setřást pouta

a z mrzáckého kouta

svobodně zdvihnout čela!

To bys mi zazvučela

kříšťálem, stříbrem, zlatem!

Vzplanuvše slunovratem

sypali bychom v žití

dobra a světla kvítí. –