A slunce zapadalo!

Den krásný byl, ač stromy valem hnědly,

nás všecky do jedné to síňky hnalo,

kde kolem bílé kolébky jsme sedli,

a s chorou Jaruškou svou hovor vedli –

a slunce zapadalo.

Hle, Jaruško, hle, mámu zde a tátu,

děl sladce jsem, však srdce mně to rvalo;

ach, tušil jsem, že sochař čas, mráz v dlátu,

v smrt život promění a poklad v ztrátu –

a slunce zapadalo. –

Po bledé matce andílek vztáh’ ruce,

kol rtíků malých tajemně to hrálo,

leč se sklopeným okem k hrozné muce

mně šeptal lékař kletbu o rozluce,

a slunce zapadalo.

Něm, ztracen v myšlénkách a v tůni žele

zřel k dítku jsem... Kol krku matku vzalo,

ret její chvěl se na chladnoucím čele,

já zřel, jak perlami mu ňadro stele –

a slunce zapadalo.

Vzal ruku ženinu jsem do své jedné

a v druhou dítě svou mi dlaňku dalo,

pak obrátilo k oknu tvářky ledné

a z hloubky vzdechlo, – ó, té chvíle bědné –

a slunce zapadalo.

V tom naposledy chvějící se zoře

sta poupat na skráně všem nasypalo,

kraj nebe vzplál tak jako žhavé moře,

s ním v jeden plamen šlehlo naše hoře,

a slunce zapadalo.

A pak... a pak... ó Bože, neptejte se,

v bouř přešlo zlou, co vánkem v duši spalo,

mé staré srdce posavád se třese,

když v okno zřím a slunce níž se nese,

by zapadalo.