A SMYSL ŽIVOTA?

A smysl života? Má řeka smysl jiný,

než vésti vory, poháněti mlýny,

z měst odplavovat špínu, ulic smetí,

továren odtok, houpat loďky dětí,

být snílkům podíváním, pro malíře

být modelem a zdrojem pro básníře

metafor vděčných? – Ne, ta řeka plyne

a věcí podružnou je všecko jiné,

co náhodně se k proudům jejím víže –

Hle, vítr vane – v obilí se hříže

po klasech válí se, pak mračna honí,

v komínech hvízdá, hlavy stromů kloní –

ne proto, aby dusnou atmosferu

očistil lidem, aby k podvečeru

jim chladil čela, otáčel dle zvyku

klátivá kola starých větrníků

a houpal vrány v únorovém jasu –

on vane, aby vál. Co během časů

mu za úkoly dávají a dají,

je lhostejno. Hle, ohně plápolají

a vaří jídla, zahánějí zimu,

v továrnách slouží umu člověčímu

a proměňují všechny hmotné tvary,

ty pevné v tekutost a tuto v páry,

i po železných pásech vlaky ženou

i duší stávají se nezmoženou

bizarním stvůrám z oceli a plátů;

z děl blýskají a mění mapy států,

před nimi vše je malé trpasličí,

jsou životem, jenž všechno žití ničí –

leč lhostejno je, jaký smysl dali

jim lidé. Plají, aby plápolaly.

A smysl žití? Peklo ani nebe,

pozemské pocty, jimiž věnčí tebe,

ortele hlupců, efemerní sláva,

pochvala novin, čest, již lid ti vzdává,

sklad cností, jež se do čítanek hodí,

i vlastenectví, úroky jež plodí,

i na pokroku lživém spolupráce

i starost o budoucí generace

i všecky mety, které vytyčují

nápady mudrců a jež zde slují,

i ethika, i zbožnost, mravnost chlubná,

jež mění se zde jako počas dubna –

vše maska jen, jež tomu živobytí

se dává zde... A přec to celé žití

má jednu náplň, jeden smysl, metu:

žít, prostě žít. A vůči lidem, světu

jen jeden zákon: věren sobě být

a před svědomím nemusil se rdít.