A STAČILY DVĚ KAPKY...

Čím čistější, tím tmavší bývá zdroj,

a oči tvé jak studánka jsou tmavá;

mě touha po nich schvátila tak žhavá,

já musel k nim, nechť osud velel: Stoj!

Myšlének chmurných kolem čela roj

a znaven, mdlý, až klesala mi hlava,

jsem vlekl se k nim, zraněn do krvava:

Ó, možno-li, ty studánko, mě zhoj!

A stačily dvě kapky z očí tvých,

dvě slzy, jež jsi nad mým žitím lila,

bych, poutník mdlý, se zhojen z prachu zdvih’;

by s duše mojí smyt byl kal a hřích,

by na zcelených divem perutích

má duše k hvězdám znovu zakroužila.