A štěstí nevrátí se nikdy víc!

A štěstí nevrátí se nikdy víc!

Tu větu slyším smutně vstříc mi znít

ze smutné duše. Jak ji potěšit,

jak dokázat, že štěstí rub i líc

když ukazuje, práh náš míjejíc,

přec po čase zas navrátí se k nám.

A na nás je ho vlídně přijati

a říci – skrytou tvář tvou dobře znám

i vlídný úsměv ten. Pak cizincem

nám štěstí nebude. Hle – znají mne –

si řekne, rádo s námi usedne

a pobude. Jen tenkrát odletí,

když lhostejnými k sobě najde nás;

pak teprv v příbytek, kde oheň zhas,

neblahých slov těch zatkne prokletí!