A TKLY SE MNE...

A tkly se mne to ruce něčí

a hovor něčí jak by vzdych’.

Duchovou mocí, mrtvých řečí

mluvily věci, večer tich’.

To ruce mrtvých po mne sáhly

a „bratře“ ševelit jsem slech’,

a jak by květinami vláhly,

mateřídouškou na hrobech,

rozdněním prvním, zlatem světla,

tou prstí čerstvou syceny

tak voněly, jak zem by kvetla,

myšlenkou živou vzklíčeny.

Slyš, v dotknutí tom nenadálém

varují, žijí, nedřímou:

Chceš spokojit se, bratře, s málem?

Což neplatil jsi krví mou?