A TO JE TA KRÁSNÁ ZEMĚ...

Vidím

zem’ naši ležet před sebou!

Jitřní mhou,

všude, kam zrak dohlédnout může,

jak planá růže

v červáncích zkvétá přede mnou!

Mladá a smavá a sličná,

jíž na širém světě rovné není

v kráse i v utrpení!

Radosti zašlé i muka dlouhá

nás všech živá láska ustavičná,

bolest i touha.

Vidím

na stráních květy krvavě rudé!

Veselé slunce

žár letní rozežíhá všude!

V údolí klidném na jablůnce

tisíce květů!

Prut zlatý – bohatý rodný kraj,

panenská země,

svatý ráj,

svá ňadra kyprá v dechu květů

nabízí světu

vroucně a němě!

Orlické hory,

hlas divoké řeky,

svobodné písně rhytmický spád,

zřícený hrad,

klidný a volný a silný dech

na hřbetech hor i v úpadech!

Hlas divoké řeky,

divoké Orlice! Marné jsou vaše

proti nám vzteky!

Vidím

zem’ naši ležet před sebou!

To vše je naše! A nikdo jiný

nesmí tě sevřít v náruč svou,

ó krasavice!

Dlouho v tvou tvář hanebné sliby

plival tvůj vrah!

Dnes písní svobodných na tisíce

zazvoní všude na horách!

Ty, tichá a něžná, plodotvorná –

dnes vzbouzíš strach

svých tyranů, hrdá a nepokorná

vřeš blízkostí bouře,

jdeš k vzpouře!

Vidím,

jak po letech, po staletích

na mladých stonkách i zaschlých snětích

zas kvete svobody dar!

I vím, že v rodný až vstoupím dům,

svým bratřím i milým přátelům

o velkém štěstí mluvit budu.

A nebude hanby, nebude studu,

nebude otrocké tísně!

Na horách orlických svobodné písně

zpívat budu!

Vidím

kraj rodný ležet před sebou.

Až domů se vrátím, noční tmou

tiše se vkradu v spící dům

v zahradě plné květů

i dávných snů i vznětů,

čís’ mladou hlavu ke svým rtům

jak v milém snu

přitisknu.

Vidím:

tam leží všecko – volnost i krása!

Hospodář svobodný – vím, lidské štěstí

na zemi volné i neodvislé

sklidím.