A TO JE VŠECKO...

Když počala povídat pohádku maminka,

my stulili jsme se tak k sobě.

Jak zpytavě mžourala očka ta malinká,

jak ticho hned bylo jak v hrobě.

A maminka říkala. Často ach, k polovic

svou pohádku dovila pouze.

Z nás každé však dítě to chtělo vše, chtělo víc,

a volalo v sklamané touze

to ubohé, bláhové děcko:

,A to je všecko?‘

Když láska nám poprvé zajela do těla,

my cítili v srdci ty šípy,

tu duše se bouřlivě, z hluboka zachvěla,

jak na jaře vichr kdy vzkypí.

My sklamáni klamali srdce zas jiné

– to směšná je truchlohra mládí.

Ty slzy a vzdechy – vše přejde a zhyne,

a snem jest, že měli se rádi,

a srdce volá jak bláhové děcko:

,A to je všecko?‘

Ten toužený život, ta lákavá léta,

juž tady jsou, celý náš osud.

Z nás každý jen čeká, že bůhví, co zkvétá,

že život to, nevěří dosud.

Ba život to, brachu. Než zvíš, stáří tady,

my čekáme, doufáme stále.

Jest odvahy třeba a síly a rady,

bys o píď jen dostal se dále.

My čekáme stále jak bláhové děcko.

Či to že bylo by všecko?

Tak člověk se zvolna mudrcem stává,

kdy život jej tísní a mučí,

Tak srdce se zvolna illusí vzdává

a káru svou táhnout se učí.

Jen jako vzdálené šumění hudby

to vzpomínky mládí se třesou.

Než zvíš, konec lásky, bojů i sudby,

hleď – tam rakev k hrobu již nesou.

My voláme: ,Počkej!‘ – bláhové děcko.

,A to je všecko?‘

Den byl jako den, jen práce a hoře,

jen péče v zklamání s námi.

Vrou široké, hrozné planiny moře,

my s duší tam jedinou sami.

Nač toužiti zpátky? To přidá jen zmatků,

být poctivým – k illusi stačí

Jen moci tak na konec chopit svou matku

a přitulit k ní se v pláči

a usnout jak malé, bláhové děcko.

A to je všecko.