A v život můj stín osudově zasáh...

A v život můj stín osudově zasáh...

K domovu jdu, ve spleti utišených

již ulic a stín stále je mi v patách,

až srdce bázní bije, přikrčený

když ke zdi domu, na plot nastrčený

ohrady pusté, představ vyplašených

mne spletí neústupně doprovází.

Tu náhle duše spíš než sluch můj slyší

zvuk blížících se kroků. Dále jít,

neb k domům přikrčit se, kde to čiší

cizotou chladných zdí, jež povědít

neumí – vejdi? Zda to nepřichází

tam nový nepřítel? Mne bázeň dvojí

teď zmocňuje se, ve zmatek se pojí,

že nevím již, zda víc mne bázní mrazí

ze stínu, který snad mne v temno srazí,

či neznámého tak se duše bojí?

Stín poskočil a s chodcem, jenž mi kynul

mou vida bázeň, náhle v jedno splynul.

Tak muž i stín teď v jedno spojeni

stanuli při mně nocí zhaleni.

A nevím již, zda chtěla jsem, by minul

mne muž i stín, neb k sobě by mne vinul.

Co oči vyslovily, mohu znát?

Vím jen, stín zmizel hbitě, chodec zbled,

chtěl promluvit a v řeči své se mát,

chtěl odejít a jíti nedoved.

Tak jdeme mlčky... Proč? Kdo z nás se ptát

by mohl? Krásné noci teprve

teď všímám si a hvězdy vidím plát

tak sytou září v žití po prvé.

Sem vejdi – pohybem chce ruka zvát,

když ku brance se ve zdi vztahuje

a v stisku cítí – není cizincem

ten muž, jenž do noci se vzdaluje.